Znáte to. Jedete na tébéčko, vezme vám to skoro dva pracovní dny a pak už jste v takovém záklonu, že skoro ležíte. A to se stalo i mně. Nicméně report z našeho zářijového výletu je konečně tady!
Už samotná cesta naznačovala, že posádka je v dobrém rozmaru, což pocítila především výstavka pomníků kdesi mezi Prahou a Železnou Rudou.
První večer se po úvodní hře známé jako Time’s Up celkem nečekaně zvrhnul na ples příšer, načež se první polovina programu dne následujícího musela odsunout na neurčito.
To první, co v kocovině nepochopíš, je metloš se selfie stickem na hradu Rabí, pak Síma, která zrudne při číšníkově dotazu na předkrm v Hospůdce U Štěpána, obří burger, který nemáš šanci nikdy sníst, a nakonec Zuzanky vyobrazení římského diktátora Julia Caesara.
Abyste neřekli, že umíme jenom pít, připravila pro nás Sanča soutěž, ve které jsme s kolegy uplatnili všechen přípravou na olympiádu nabytý skill v gymnastice a ve které jsme využili veškeré vědomosti z celoživotního sledování AZ kvízu.
Když třetí den nevolnost ustoupila, vrhli jsme se na masivní trek, ale protože je důležitý hlavně nepřepálit start, na Špičák jsme se nechali pochopitelně vyvézt lanovkou.
Pak už jsme jenom chodili. Vesměs tam a zpátky. Když se totiž chcete podívat k Černému jezeru, nejde to jinak. Jestli vám můžu poradit, NIKDY TAM NECHOĎTE, to převýšení je donebevolající. Ne, kecám, ta kochačka za to stojí.
Poslední večer jsme strávili jako nezvaní hosté na místní svatbě. Ale to se těžko vysvětluje, mrkněte do alba na našem Facebooku.
Baví vás naše tébéčka a nemůžete se jich nabažit, nebo vám přijdou ukrutně nudná a chcete se sebetrýznit čtením o nich? Můžete si je neustále připomínat.
S láskou, vaše Sunítka