Rok 2013 se pomalu chýlí ke konci, proč si tedy nepřipomenout, jak jsme utužovali kolektiv. Krom oblíbené Moravy jsme se letos vydali i za hranice, takže určitě je na co vzpomínat.
Skoro se zdá, že kdo nově nastoupí do Sunu, jako křest ohněm musí absolvovat nejprve teambuildingovou akci. Na jaře to byla Lunka, která s námi odvážně vyrazila do Berlína, aniž by ještě tušila, co jsme zač. Podzimní moravskou výpravu s námi pak jako první větší společnou akci absolvoval i Zdeněk. Akce se povedly. Oba v Sunu ještě jsou. Lepší ale bude předat slovo přímo jim. Lunko, do toho...
V málokterých firmách se děje, že by zaměstnanec odjel na teambuilding ještě před zahájením pracovního poměru, tak si vezměte, jak mi asi bylo, když mi Fíla den po pohovoru volal, že mě „asi teda vezmou“, ale jedině pod podmínkou, že uspěju při zkoušce ohněm. „Za dva dny jedem na teambuilding do Berlína a ty bys měla jet taky!“, zahlásil Filip a nezkušená husička Lulu bez jediného ojra v kapse kývla. Netušila.
Při seznamování s dvaceti lidmi najednou jsem si pochopitelně nezapamatovala jediné jméno, ale dělala jsem všechno, co mi řekli. „Tady do tohohle auta si sedni“, „v tolik hodin vyrážíme“, „s kym budeš na pokoji nevíme“. A tak jsem s masivním přebytkem důležitých informací sedla do auta a vyrazili jsme. Z cesty mi nejvíc utkvěla v paměti Miru, která držela plnou pet lahev stáčeného vína, načež ve velice krátké chvíli držela prázdnou pet láhev stáčeného vína. Byla sranda.
Miru je vedoucí zájezdu. Jakoby.
První večer jsme se rozdělili na různě veliké skupinky dobrodruhů a nechávali jsme se vtáhnout do záhadných vírů velkoměsta. Oslovit místního domorodce a nechat se jednoduše zavést do jakéhokoliv baru se ukázalo jako geniální nápad. Pohled na Sašu, který se ve 3 ráno snaží osedlat cizí uzamčený bicykl, byl k nezaplacení. Zpětně bychom se chtěli obyvatelům Berlína a jejich kolům omluvit, ale tohle v Praze nemáme.
Saša vytrvale osedlává.
Kolik lidí se vejde na jedno kolo? 4, slovy čtyři. Ne pět, Lukšo.
Setkání u ranní snídaně se podobalo zombie walku. Sněhově bílé odstíny pleti a krví podlité opuchlé škvíry místo očí hyzdily tvář nejednoho team buildera. Obzvlášť při představě, že před sebou máme celý den na cestách, se nám nedělalo nejlíp.
V tomto odstavci bych vám ráda popsala, co všechno jsme viděli a jak jsme si u každé památky vyměňovali historické poznatky, ale skutečnost byla jiná. Proplouvali jsme městem, občas se zasmáli nějakému německému slovu, které jsme nedokázali přečíst, a pak jsme se někam postavili a nechali se vyfotit, abychom měli důkaz o své zcestovalosti.
Takhle se fotíme, aby nám maminky uvěřily, že jsme kapesné neutratili za alkohol, ale za návštěvu památek.
Shodli jsme se na tom, že jarní teambuilding byl výživnou sondáží do královských životů sousedních kultur a hluboko zakořeněná touha po ochutnávání z číše nepoznaného nám nedovolí posedět na místě, proto jsme letos dali firemní spářku ještě jednu…Ale o té už Zdeněk.
Na rozdíl od Lunky jsem dostal před svým prvním teambuildingem alespoň krátkou dobu na aklimatizaci a poznání nových kolegů. Nevím, jestli to byla úplně výhoda. Po vyslechnutí všech historek z minulých akcí bylo nasednutí do auta aktem vysoké osobní statečnosti.
Přestože náš vůz opouštěl bezpečný přístav Hybernské jako poslední, díky sebevědomému výkonu pilotky Miru jsme na místo dorazili bez újmy a na krásném druhém místě. Mohli jsme si tak dle libosti vybrat místa ke spaní, což se později ukázalo jako nezanedbatelná výhoda.
Pokud jedete na výlet na Moravu, máte v podstatě jediný možný program na večer. Vinný sklípek. Ani naše výprava nebyla výjimkou. Zakotvili jsme proto U Jeňoura a po krátkém zdržení způsobeném večeří a moučníkem jsme se konečně jali otestovat kvalitu místních produktů.
Naše po většinu večera bezedné číše
Samostatnou kapitolou při výběru vína byla další nová tvář Sunu Ondra Salamon, který se mezi červeným a bílým vínem rozhodoval tak dlouho, až žádné nezbylo a on musel jít spát zcela střízlivý.
Ondra měl i bez vína dobrou náladu
Po vydařeném večeru byl v sobotu čas na další společný program. Původní plán zahrnující pěší túru po krásách moravské krajiny ale začal dostávat trhliny hned při prvním pohledu z okna. I přes intenzivní zaklínání a výhružky déšť odmítal přestat, a tak byl výlet následně definitivně zrušen.
Miru s dalším nováčkem Zuzkou se ale nenechaly nepřízní osudu zaskočit a rychle přispěchaly s náhradním kulturním programem.
Rád bych vám na následujících řádcích popsal úžasné zážitky, které nám sobotní odpoledne přineslo, ale sám jsem zvolil spíše individuální program. Dal jsem přednost tiché meditaci nad událostmi předchozího večera a soustředění na večer nadcházející.
Sobotní večer byl kromě vína vylepšen ještě o skvělé zabijačkové hody a především degustaci vína s odborným komentářem. V tomto bodě se pomalu začala projevovat kvalita jednotlivých účastníků. Ačkoliv bylo víno výborné, z mnoha pohledů bylo zřejmé, že kdyby mohli, proměnili by ho raději na vodu.
Hromadná degustace
Vzhledem k tomu, že si většina z nás chtěla vyhradit co největší část neděle na zasloužený odpočinek, dohodli jsme se, že tentokrát půjdeme spát rozumně. Osud nám ale nepřál a přihrál nám do cesty Ariela, který nás naučil hrát městečko Palermo.
V neděli ráno jsem se konečně poprvé dostal na snídani a po vydatné futráži nám nezbylo než vydat se zpět do matičky stověžaté. Moravě asi teď necháme nějaký čas na zotavení, sami se už ale nemůžeme dočkat další výpravy do neznáma.
